Fusekle v sandálech, pávi, matematika a NSDAP

Němečtí Piráti se zabydlují ve vyšší politice a k tomu patří obvyklá dávka skandálů a skandálků. O ten nejnovější se postaral Martin Delius, který pro Spiegel řekl: “Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933”. Tečka, nic víc. Celou Evropou následně obletěla vlna článků s titulky jako “Nacistická kontroverze” či “Piráti: náš úspěch je podobný Hitlerovu”. autor výroku prohlásil, že jej velmi mrzí a někam kvůli němu nebude kandidovat. Noviny to ještě párkrát obletí, pečlivě se prodiskutuje, jestli Piráti přecijen nejsou trochu dohněda. Trochu jim spadnou preference a na celou věc se časem zapomene. Prostě “politika jako obvykle”, nic zvláštního. A to je právě ta nejzvláštější věc! Jak navyklí už na podobné “kontroverze” jsme, jak samozřejmě klademe obsah a formu na stejnou úroveň!

Fusekle v ponožkách a společenské konvence

Nenosím ponožky v sandálech. Ne, že bych nechtěl. Ať si říká kdo chce, co chce, podle mě je to fakt pohodlné. Nohy větrají a zároveň se nešpiní, pro mírnější léto ideální. Nenosím je, protože to lidé považují za ohavnost. To drobné pohodlí navíc mi nevyváží, o co bych přišel, být považován za asociála.

Dívám se skrz prsty na lidi, co nosí ponožky v sandálech. Ne proto, že by mi pohled na ně působil slzení očí a chuť skočit hnusem ze skály. Kolem nás je tolik věcí ohavných a nepěkných, že pohled na svítící béžové ponožky v šedivých sandálech je to nejmenší, čemu musíme každý den čelit. Dokonce – vzhledem k vlastním pocitům – zcela rozumím, proč je nosí. Čelili stejnému dilematu mezi pohodlím a společenských tlakem a vybrali si jinak. Dívám se na skrz prsty právě proto, že se do nich dokážu vcítit. Dali totiž přednost svému pohodlí před lidmi okolo sebe, nebyli ochotni obětovat tuhle drobnost v zájmu lepších vztahů se společností. Pokud se v této své volbě projevili asociálně, je to kvalitní signál, že v jiných situacích by se rozhodli stejně.

Je racionální být podezřívavý k lidem, kteří nectí společenské konvence. A to i tehdy, je-li konvence sama o sobě zcela nahodilá či dokonce “špatná”.

Paví ocasy a ženská obřízka: slepá ulička slepé evoluce

“Pokud je evoluce přežití nejvhodnějšího, proč mají pávy tak směšně obrovské a barevné ocasy?” Této otázce, která úzce souvisí s naší úvahou o sandálech, se Richard Dawkins věnoval už ve svém slavném The Selfish Gene. Vysvětlení je prosté. Řekněme, že prapávi měli ocasy daleko kratší. A řekněme, že mezi prapávy byly kratké ocasy jakýmsi hendikepem. Možná byly prostě příliš krátké, možná byly indikátorem nějakého jiného problému. Buď jak buď, mezi prapávicemi se vyvinula (geneticky) jednoduchá a racionální preference pro prapávy s delším ocasem. Vyvinula se proto, že pávice s touto preferencí si vybíraly prapávy s delším ocasem a prapávi s delším ocasem spíše přežili a plodili více prapávů s dlouhými ocasy a prapávic zamilovávajících se do nich.

Prapávice si prostě zapsaly jednoduchou instrukci: delší je lepší. Jak tak šel čas, ocasy se neustále prodlužovaly a už tu skoro máme naše dnešní pávy. Někde po cestě se přímočará evoluční výhoda delšího ocasu vytratila. Ocasy začaly být tak dlouhé, že pávům začaly život dost znepříjemňovat. Byli nápadní, neohrabaní, do růstu obrovského ocasu museli investovat dost energie. Jenže ouha – z téhle slepé uličky není cesta zpět, je evolučně stabilní. Z dlouhého ocasu se stal fetiš.

Gen pro dlouhý ocas svému nositeli dělá těžkosti. Ale také mu zaručuje, že si najde družku a spáří se. Jakákoliv mutace směrem zpět je odsouzena ke krátkému životu – krátkoocasý páv si nikdy nenajde pávici a jeho geny s ním zaniknou. Naopak, délka ocasu se bude dále prodlužovat, a to až na úroveň, kdy dodatečný centimetr délky je dostatečně velkou překážkou pro přežití páva, aby mu ani pod tlakem preference pávic nezvýšil pravděpodobnost spáření.

Gen pro preferenci dlouhých ocasů je také v klidu. Pro individuální pávici by možná bylo dobré, najít si silnějšího páva s menším ocasem. Jenže samčí potomci této pávice by čelili problému jako výše – měli by menší ocas, horší šanci najít partnerku a gen pro preferenci menších ocasů by nemohli poslat dál. Jakákoliv izolovaná změna obou genů je proto odsouzena k neúspěchu, pávi jsou navždy uzamknuti v lokálním optimu. Pomohl by snad jen zásah shůry, který by najednou změnil preference většího procenta paví populace.

Velmi podobný příklad můžeme najít i v našem “lidském” světě: ženskou obřízku. Je také absurdně neužitečná a krutá, přesto z některých společností strašně těžko vymýtitelná. Proč se tak urputně udržuje? Proč obřízku dcerám provádějí matky, které samy to strašné utrpení zažily? Protože ženská obřízka je také fetiš. A bez zásahu shůry (právo, vzdělání), který přiměje ke konverzi jisté kritické procento lidí, je stabilní. Mechanismus je prakticky identický, pouze místo genomu je zde slepou uličkou kultura. Ženská obřízka je mem.

Matematika jako fetiš

Fetiší je však okolo nás spousta. Mnoho lidí tvrdí, že pro ekonomy je fetiší matematika. Na rozdíl od jiných společenských hloubatelů se ekonomové snaží jazykem matematiky vyjádřit každou svou myšlenku, jakkoliv to v daném kontextu může působit zbytečné. Důvodem nejsou čísla. V mnoha oblastech ekonomové s čísly vůbec operovat nemohou, žádná data nemají a konstruují jen abstraktní teorie.

Argument pro matematizaci je trochu jiný: matematika je univerzální jazyk. Když si člověk otevře Hegela, ztratí se po dvou stránkách v lavině ad hoc pojmů (v přirozeném jazyce) definovaných jinými pojmy a slovy (v přirozeném jazyce). Na stovkách stránek člověk najde spoustu výroků a argumentů, ale je principiálně nemožné “objektivně” určit jejich přesný význam. Jazyk je věc neexaktní, proto se filosofové mohou o smyslu každé věty přetahovat donekonečna. Matematika je jiná. Téměř každý, kdo tímto jazykem vládne, její “slova” vnímá obdobně a komunikace je tak snazší. Každý, kdo je schopen přečíst matematiku ekonomických článků, si odnese přibližně to samé.

Problémem je, že matematika je těžká. Málokdo se ji má schopnost naučit tak plynně, aby mohl bez problému existovat v dnešní ekonomii. Obor se tak zužuje na relativně úzký okruh lidí schopných hovořit jakýmsi jazykem, aniž by to nezbytně byl právě ten okruh, která má zajímavé myšlenky ke sdělení. Tak jako se z užitečného delšího ocasu stal směšně obří ocas paví, tak se – podle kritiků ekonomie hlavního proudu – stala z matematiky v tomto oboru stejně neužitečná fetiš. Individuální ekonom s nechutí k matematice nemá šanci prorazit – nevezmou ho na nejlepší školy, nebudou ho publikovat nejlepší časopisy. Individuální škola také nic nezmění – přestane-li preferovat matematiku, nezíská ty nejkvalitnější akademiky, nezíská nejnadějnější studenty, bude mít potíže se uživit.

Osobně se přesto domnívám, že matematika v ekonomii není ekvivalentní ženské obřízce. Argument společného jazyka je totiž opravdu ohromně silný, umožňuje ekonomům daleko preciznější výměnu informací a nápadů. A především: v rámci i vedle ekonomie úspěšně přežívá mnoho proudů, které extrémní matematizaci vzdorují. Lidé se špatnými počty a zajímavými myšlenkami je mají kde uplatnit.

Mediální obraz jako fetiš

Fusekle, ocasy, obřízka a matematika. Čtyři fetiše doplňme ještě o jeden, kvůli kterému jsem se vůbec tak rozepsal. Je jím mediální obraz, schopnost dobrého vystupování, v civilizovaných zemích také politická korektnost (nahrazená u nás fetišizací politické nekorektnosti).

Politika je fetišizací doslova prorostlá. Pirátské hnutí je v plenkách a může se rozvinout do nejrůznější podoby, ale zcela jistě není fašistické. V Evropě snad ani není (společensky) liberálnější strana, snad ani Zelení ne. Piráti jdou v otázkách osobní svobody (např. drogy, ochrana soukromí, imigrace) až na hranice, které jsou i v ultravolnomyšlenkářské Evropě pro většinu lidí velmi kontroverzní. Jestli je mezi NSDAP a Piráty nějaký vztah, tak je jím čistý protiklad.

Tohle všichni velmi dobře víme. Vědí to novináři, ví to většina voličů. Přesto výrok “Zažíváme stejně rychlý vzestup jako NSDAP v letech mezi lety 1928 a 1933” vyvolal široké pohoršení. Ne jen mezi těmi, kdo nevědí a výrok nechápou. Dívám se skrz prsty na lidi s ponožkami v sandálech, přestože mi ten pohled sám o sobě nevadí. Na politiky se za jejich výroky díváme skrz prsty, přestože všichni víme, jak byly myšlené a jak neškodné jsou. Přirovnat se k NSDAP je prostě velká bota. Pokud ji někdo udělá, signalizuje, že je hloupý amatér a že by určitě udělal i jiné chyby. Nebo že je provokatér, který se odmítá přizpůsobit společenské konvenci.

Obsah a smysl přestávají být důležité, dodržování fetiše je najednou na stejné úrovni. Kateřina Jacques se trapnou pětiminutovkou s biomasou odkopala nejen mezi těmi, kdo si na základě pěti minutami zábavního pořadu udělali kompletní obrázek o její inteligenci. Jestli ví, či neví, co je to biomasa totiž nakonec nebylo vůbec důležité. Důležité bylo, že se projevila neprofesionálně, nesplnila fetišizovanou představu, co má správný politik umět, jak má hovořit. Pro Howarda Deana prezidentnské primárky neskočily proto, že by jeho slavný hysterický křik voličům prokázal jeho nepříčetnost. Ale protože takhle se prostě prezident nechová.

Chceme, aby politici dobře vypadali, byli skvělí řečníci a nikdy neměli problém použít ta správná slova. To vše jsou pro ideálního politika rozhodně správné věci. Jenže tak jako se ekonomie matematizací připravuje o myslitele se špatnými počty, tak se my připravujeme o politiky, kteří nevystupují dokonale. Fetišizací mediálního obrazu dáváme prostor lidem, kteří by v soutěži myšlenek, ale dokonce ani menežování neuspěli. Z tří rolí politika (nositel ideí, manažer jejich realizace, veřejný prezentátor) klademe dominantní důraz na tu poslední. Máme z ní fetiš.

Fetiše bychom si měli vybírat

Ne každá taková fetiš je špatná. Některé jsou neškodné, některé mohou být dokonce užitečné. (Ne)plněním společenských konvencí vysíláme důležitý signál sami o sobě. Poskytujeme lidem informaci, zda-li nám oni či něco jiného stojí za to podvolit se jisté nepříjemnosti, jestli s námi bude dobrá spolupráce. Právníci proto budou vždy nosit bílé límečky, protože přežít vedra s kravatou je ten nejjednodušší signál klientovi, že svou práci berou seriózně. Nenosit ponožky v sandálech je nejjednodušší způsob, jak dát najevo, že mi záleží na úsudku jiných a jsem ochoten se jim přizpůsobit. Kdybychom tyto konvence neměli, nejspíše bychom si brzy vymysleli nějaké obdobné.

Jiné fetiše by ale bylo dobré zničit. Tak jako pávi, ani nikdo z nás to nedokáže sám, změna musí přijít kolektivně. Ženská obřízka je fetiš, který musí zmizet, a soustředěným usilím také díkybohu mizí. Domnívám se, že fetišizace mediálního obrazu v politice by měla být naším dalším terčem. Hranice mezi “profesionály” a “amatéry”, mezi “producenty” a “konzumenty” se ve všech oblastech lidské činnosti stírají. Politika nesmí zůstat pozadu. Musí se zcivilnit, je třeba ji zpřístupnit více lidem. Toho dosáhneme, pouze pokud opustíme jeden náš radikální fetiš – fetiš mediálního vystupování.