Polemika: proč je „duševní vlastnictví“ monopol a proč monopoly nemáme rádi

Otázka: Já si myslím, že duševní vlastnictví je stejné jako hmotné vlastnictví. No ne snad?

Mezi duševním monopolem (zavádějícím způsobem nazývaným duševní vlastnictví) a skutečným vlastnictvím hmotných věcí je několik zcela zásadních rozdílů:

• Hmotné věci jsou obvykle snadno vymezitelné. Jsou to entity s jasnými hranicemi, které jsme schopni určit v čase i prostoru. Jak věci movité, tak nemovitosti. Tzv. věci nehmotné jsou vymezitelné pouze velmi volně. Viz třeba nedávný spor ohledně autorských práv k šachových tahům. Mají novináři právo zveřejňovat zápis šachového utkání? Nebo je předmětem duševního “vlastnictví” náležejícího hráčům?
• Kopírování není krádež. Hmotná věc je ukradena, pokud se někdo zmocní její držby a odstřihne tím oprávněného vlastníka od přístupu k věci a možnosti ji využívat. Typické porušení duševního monopolu vede k vytvoření nové kopie a nijak vlastníka původní kopie neomezuje. Pokud jde o patenty, porušení duševního monopolu znamená použít cizí myšlenku či postup, ale držitel patentu tím není nijak přímo omezen. Proto je duševní monopol vhodnějším termínem než duševní vlastnictví.
• S výjimkou ochranných známek je většina forem duševního monopolu časově omezena. Duševní monopol vytváří umělý nedostatek v segmentech, kde typicky pozorujeme konstantní, téměř nulové mezní náklady (tj. náklady na vytvoření další dodatečné kopie) a toto monopolní postavení vede nevyhnutelně ke vzniku nákladů mrtvé váhy (zjednodušeně ztráty, které vznikají, když se poptávka s nabídkou zbytečně nepotká). Z utilitárního pohledu by tyto náklady nikdy neměly překročit ztrátu, kterou by společnost utrpěla, kdyby dílo vůbec nevzniklo (tj. kdyby autor nebyl vůbec odměněn). Proto by doba duševního monopolu měla být jen tak dlouhá, kolik je nezbytné.
• Tzv. nehmotné věci jsou mezi sebou komplikovaně provázány. Je velmi obtížné rozlišit mezi pouhou kopií a novým samostatným výtvorem se samostatnou existencí a právy. Věda, umění i prostý technický pokrok jsou postaveny na vršení nových nápadů na hromadu nápadů předchozích. Otázka, kde je tolerovatelná hranice podobnosti, je zdrojem nekonečných právních sporů.
• Dalším problémem pramenícím z obtížnosti vymezit nehmotnou “věc” je náročnost vymáhání duševního monopolu. Na předmět ochrany totiž není možné ukázat. Když někdo ukradne tvoje jízdní kolo, snadno si toho všimneš a policie jej může zkusit nalézt. U duševního “vlastnictví” to není možné. Proto je dostat do souladu stav normativního světa práva a světa skutečného neskonale obtížné (a drahé). Přitom právě to bychom měli od každého pořádného právního systému vyžadovat.

Otázka: No dobře, tak tam jsou nějaké rozdíly. Ale brát bychom to měli stejně. V čem se autor liší od výrobce aut?

Těch rozdílů je celá řada, viz odpověď na předchozí otázku. Ale z ekonomického pohledu je jedním ze zásadních rozdílů, že zatímco výrobce aut podniká na konkurenčním trhu a je konkurenty tlačen k snižování ceny až k ceně mezní, tvůrce má ke svému dílu státem zaručený duševní monopol. Dílo je přitom typicky obtížně nahraditelné, fanoušek Harry Pottera jej těžko nahradí Pánem Prstenů, ani pokud by byl o desetikorunu levnější.

Otázka: To přeci není pravda, výrobce Bentley má také monopol na auta této značky.

Každý podnikatel se ve své oblasti snaží získat monopolní sílu, jen tak může dosahovat nadprůměrných zisků. Ve většině odvětví si ovšem monopolní sílu nelze dlouhodobě udržet, protože naprůměrné zisky lákají ostatní, aby se pokusili úspěšného monopolistu sestřelit. Nejjednodušší způsob, jak se k monopolní síle dostat, je vytvořit silnou značku. Výrobce si pak může za identické zboží účtovat více než jeho konkurenti, protože zákazníci onu prémii za značku stejně zaplatí. Takže ano, výrobce Bentley je tak trochu monopolista.

Otázka: No a co tedy? To je přeci trh!

Že je něco výsledkem jistého “trhu” ještě neznamená, že je to správné a ideální. Tržní mechanismus je sice úžasný vynález, ale funguje dobře, pouze pokud jsou trhy svobodné. A svobodný trh je pouze trh bez monopolů. Pokud z nějakého důvodu (nejčastěji zásahem státu) někde monopol vznikne, má to vždy špatné důsledky pro společnost. A to nejen pro spotřebitele, ale společnost jako takovou. Pro monopolistu totiž dává smysl vytvářet umělý nedostatek nasazením prémiové ceny. To znamená, že pokud nemůže cenu určit každému individuálnímu zákazníkovi na míru, vznikají větší či menší náklady mrtvé váhy. Někteří zákazníci nejsou vůbec obslouženi, přestože by byli schopni a ochotni zaplatit cenu nad výrobními náklady. Výrobce však ono zboží navíc raději vůbec nevyrobí, protože by nižší cenu musel nabídnout všem. Sice by měl více zákazníků, ale všichni by platili méně. Máme zde tržní selhání.

Otázka: No ale já pořád nevidím, proč by to u Bentley mělo být jiné než u duševních monopolistů.

Obecně to jiné není, avšak každý případ je třeba posuzovat individuálně. Obecně totiž proti monopolům, které vznikají silou značky, nemá smysl bojovat – asi by to ani nešlo. Značky mohou být přidanou hodnotou, emocionální vztah a možnost spolehnout se na minulou zkušenost je pro zákazníka něčím navíc. Kofolu si užiju více než jiné, stejně chutnající nápoje. Vždy si vzpomenu na zahnutý žuby nahóru. Kdyby nebylo marketingu, byl bych tohoto ochuzen. Ekonomie proto neumí jasně vyřešit, jestli je tento druh monopolní síly z převažující části negativní, či prospěšný.

Pokud jde ale o Bentley, ten rozdíl oproti duševnímu monopolu je dokonce evidentní. Bentley je luxusní, demonstrativní statek, tím lístek na Harryho Pottera nebývá. Co mám na mysli? Bentley mají zákazníci rádi (mimo jiné) právě proto, že je tak drahé! Díky tomu si mohou připadat exkluzivně, mohou lidem okolo ukazovat, že sice Bentley nepotřebují a kvalita auta je podobná jako kvalita levnějšího Lexusu, ale oni si to mohou dovolit. Oni jsou tak bohatí, že klidně mohou spálit hromadu peněz za auto s luxusní cedulkou.

Pokud by se Bentley začalo prodávat za mezní (tj. řekněme výrobní) náklady, mohlo by si je dovolit daleko více lidí. Přestaly by být vzácné. Přestaly by být statusovým statkem. Zlevněním bychom eliminovali náklady mrtvé váhy spočívající v tom, že ne každý, kdo by si Bentley přál, na něj dosáhne. Ale způsobili bychom ztrátu jinou. A to sice újmu dnešních pravidelných zákazníků Bentley, pro které by už jejich auto nemělo takovou hodnotu. Kdyby se v Bentley vozil kdekdo včetně mého zahradníka, co bych z něj měl?

Jak luxusní značka, tak duševní monopol vedou k umělému nedostatku. To je správný postřeh. Obě situace jsou však odlišné. Zatímco eliminováním jednoho bychom uškodili společenskému užitku, eliminování či omezení druhého by bylo prospěšné (alespoň do té chvíle, dokud bychom autora nedonutili přestat tvořit). Jedná se proto o fundamentálně odlišné případy. Zatímco u Bentley se dnešní situace zdá být společensky optimální, u duševních monopolů je minimálně otevřenou otázku, není-li dnešní monopolní síla autora přehnaná.

Otázka: To jsou jen nějaké teorie. Přeci každý ví, že užitek nelze interpersonálně porovnávat. Tak co to je ten “společenský užitek” a společenské optimum?

Užitek jednoho člověka nelze přímo porovnávat s užitkem druhého. Užitek ani nelze přímo měřit, nelze říct “mám dvě kila užitku”. Na tomto filosofickém soudu se s tebou shodnu. Ale ekonomie zná pomocná kritéria, díky kterým můžeme o optimalizaci společenského blahobytu přemýšlet. Tím základním je Pareto optimalita. Pokud se má v alternativním stavu světa každý stejně a alespoň jeden člověk lépe, je to Pareto zlepšení. Neboli když nikomu neuškodím a někomu pomůžu, musí být výsledek lepší než výchozí stav. Na tom se shodneme snad všichni s výjimkou marxistů a extrémních egalitářů.

Ale Pareto je příliš přísný nástroj, málokdy se nacházíme v situaci, kdy naše rozhodnutí opravdu všem prospějí a nikomu neublíží. Proto je vhodné pomoci si Kaldor-Hicksovskou efektivností.

Otázka: A co je zase tohle?

Kaldor-Hicks je rozšířením intuitivních úvah spojených s Pareto optimalitou. Zjednodušeně by se dal popsat asi takto. Dejme tomu, že na začátku máme oba 100 Kč. Pareto zlepšením by bylo, kdyby alespoň jeden z nás získal nějaké peníze navíc, zatímco druhý zůstane přinejhorším na svém. Dejme tomu, že já budu mít 200 Kč, zatímco ty budeš mít 100 Kč. Ale co situace, kdy si já polepším, ale ty pohoršíš? Kaldor-Hicks dává jisté vodítko. Kaldor-Hicks efektivní bude situace, kdy je náš společný koláč co největší. Dejme tomu, že já budu mít opět 200 Kč, ale ty budeš mít 90 Kč. Tato situace je z hlediska kaldor-hicksovské efektivnosti vylepšením oproti výchozímu stavu. Proč? Protože bychom se (alespoň hypoteticky) mohli domluvit, že já ti těch 10 Kč dám, ty budeš na svém a já si stále polepším.

Kaldor-Hicks efektivní systém je možno kritizovat snad jedině z pozice egalitarismu, jelikož onen hypotetický transfer nemusí být součástí té naší změny z výchozího stavu na nový, může vést ke zvýšení nerovnosti a z egalitářského (jakož i utilitářského) pohledu může jít o horší situaci, byť je koláč nominálně větší. Ale to není naše situace a tyto argumenty u duševního monopolu nepadají. Kaldor-Hicks je proto vhodným instrumentem pro přemýšlení o tomto problému.

Otázka: No a co z toho podle Tebe vyplývá?

Monopoly Kaldor-Hicks efektivní zpravidla nejsou. Jednoduše proto, že vedou k nákladům mrtvé váhy. Někteří potenciální zákazníci nejsou obslouženi, přestože by mohli a chtěli zaplatit výrobní cenu výrobku. Obecně jsou proto monopoly všeho druhu zlo. V některých případech se jim přesto nedokážeme vyhnout, někdy prostě není lepší řešení. Břemeno důkazu je však vždy na tom, kdo monopol obhajuje. On musí prokázat, že v tom konkrétním případě je monopol “second best” a že není silnější, než je potřeba.

Monopoly jsou zlo.