Libertariáni jsou stoupenci radikálního přerozdělení bohatství

Nemalé množství mých kamarádů se hlásí k libertariánství. Z jakéhosi důvodu se u nás tato ideologie velmi dobře uchytila, snad za to můžou komunisti. V jistém období prostě patří označit se za libertariána k bontonu. Sám jsem tomu neunikl, jiným to i vydrželo. Hlásit se k libertariánství je mezi atypicky pravicovými českými studenty stejně cool, jako v Anglii okázale hájit marxismus.

Vypozoroval jsem, že pro libertariány je jejich téma natolik ústřední a bolavé, že se o jiném téměř nedokáží bavit. Naprosto vše od hledání neutrin až po rozbitou dlažbu na Palachově náměstí lze převést na boj proti “státu” a zejména daním. “Copak si neuvědomujete, že daně jsou jen obyčejnou krádeží pod hrozbou násilí?” je věta, kterou může libertarián použít v jakékoliv diskusi. Zajímavá je její morální implikace. Libertarián jí vlastně říká: “Ty chceš krást, ty chceš páchat násilí. Já chci svobodu, mír. Ty jsi redistribucionista a sociální inženýr, já chci zachovat přirozený stav, nechat věci plynout bez zásahů.” Domnívám se, že tento závěr je neudržitelně mylný a že libertariánství ve svých obvyklých podobách implikuje radikální přerozdělení bohatství srovnatelné snad jedině s komunismem.

Soustroví Libertánie a Tyranie 

Zkusme malý myšlenkový experiment. Představme si, že se kdesi v oceánu objeví dva nové ostrovy, Libertánie a Tyranie. Jsou to hezké ostrovy, počasí je příhodné, pláže písčité, místa dost a všude samá hojnost. Nezůstanou bez povšimnutí a lidé se je rozhodnou zabydlit. Protože nepatří žádnému státu ani jedinci, prostě připlují, každý si (přirozeným?) právem prvního vybere svůj pozemek, postaví domek, zorá pole, prostě si ostrov rozdělí. Každá rodina se získá svůj kus ostrova do nezpochybnitelného Vlastnictví. Vlastnictví s velkým V, protože se jedná o opravdové absolutní Vlastnictví, podle libertariánských představ, Vlastnictví, které nikdo jiný nesmí omezit či narušit, snad jedině pokud by bylo v konfliktu s jiným Vlastnictvím někoho jiného. Takové Vlastnictví nemá nikdo právo kontrolovat, regulovat, danit či snad dokonce vyvlastnit, je zkrátka absolutní, dokonalé.

Republika Libertánie

Na ostrově Libertánie tak všichni nějaký čas žijí v libertariánské utopické pospolnosti. Žádný “stát” s právem vládnout či danit nemají, vše si dělá každý sám a po svém, případně na bázi dobrovolnosti. Po čase se ale v naší malé kolonii začne šířit jakýsi neklid. Aby dobře fungovala, je potřeba spoustu věcí zařizovat kolektivně. Dopravu, distribuci pitné vody, zajištění armády před nájezdníky. Jenže Franta je pacifista a armádu platit odmítá, Pepa je amiš a silnice k ničemu nepotřebuje, Kamil je prostě jen lenoch a příživník a kde může, tam se příspěvku vyhne. A ostatní toho mají plné zuby. Nebudou ze sebe přece dělat voly a platit všechno sami. Jednoduše tu máme všechny ty klasické problémy tzv. veřejných statků, černého pasažéra a transakčních nákladů.

Libertánie má ale moudré osadníky. Když už je situace neudržitelná, rozhodnou se svolat rokování všech Vlastniků ostrova. Dají hlavy dohromady a vymyslí řešení. Jednomyslně se dohodnou, že utopie byla hezká, ale trocha toho “státu” není na světě k zahození. I založí proto novou korporaci, jakousi právnickou osobu nazvanou “Republika Libertánie”. Na tuto korporace každý dobrovolně převede veškeré své Vlastnictví a následně sepíší základní stanovy nazvané Ústava. Nikdo není nucen, na nikom není pácháno žádné násilí. Všichni toho už totiž měli dost a tohle řešení se jim zdá nejlepší.

S Ústavou si hlavu nelámou, prostě ji opíší od podobných již existujících “států”. Dohodnou se, že rozhodovat budou volené orgány, vláda, parlament, soudy a tak dále. Volební právo bude rovné bez ohledu na to, co kdo do korporace vložil, ale až od 18 roku. Určí, jak se budou přijímat zákony a domluví se i na způsobu, jak Ústavu změnit či korporaci zrušit. Je záměrně tak komplikovaný, že nikdo nepředpokládá zásadní změny, museli by se zase dohodnout téměř všichni. Prostě naše demokratická klasika.

Vedle toho ještě musí vyřešit jednu otázku. A sice co má korporace dělat se vším tím Vlastnictvím, co nabyla? Ale řešení je jasné, přeci nebudou nikoho vyhánět z domovů. Korporace držbu Vlastnictví a většinu souvisejících práv vrátí zpět tomu, kdo ji korporaci daroval. Říkat se tomu už ale bude pouze vlastnictví s malým v, protože to absolutní, neomezené Vlastnictví, lidé zpátky nezískají. Vlastníkem se totiž stala korporace a oni jej mají pouze za přesných podmínek propůjčené. Ale ani korporace s Vlastnictvím nemůže nakládat zcela libovolně, Ústava a zákony totiž stanoví jasné mantinely. Korporace ale například může vlasntictví lidí danit, může i konkrétní předměty odebrat, pokud jsou splněny podmínky veřejného zájmu pro tzv. vyvlastnění. Může tak ale činit pouze na základě zákona, jinak by zasáhly soudy.

Republika Tyranie

Sousední ostrov vypadá úplně stejně jako Libertánie, potýká se i se stejnými problémy. Jenže zatímco od obyvatel vedle se obyvatelé Tyranie na založení žádné korporace domluvit nedokáží. Hašteří se a hašteří, až si jejich neexistující armády povšimnou kočovní nájezdníci. Posbírají zbraně, nasednou do lodí a Tyranii obsadí. Neuznáváme-li právo silnějšího, jednoduše ostrov násilím ukradnou a vládnou mu svou faktickou silou. Původní obyvatelé ale nemají kam jít a mnozí jsou vlastně i rádi, že je na ostrově konečně pořádek. Nájezdníci jsou bodří chlapíci, místo rabování vybírají desátky a místo znásilňování žen chodí do hospody na pivo s místními. Postupně se s původními obyvateli promísí, zbraně pověsí nad krb a věnují se farmaření.

Nájezdníci po čase usoudí, že vládnout Tyranii jen takhle silou není moc udržitelné ani praktické. Našli na Tyranii domov, je čím dál těžší rozlišovat, kdo je původní a kdo má nájezdnický původ. Navíc vedlejší Republika Libertánie vzkvétá daleko více, její zřízení se zdá být výhodnější pro každého. Inu rozhodnou se inspirovat a založí korporaci Republika Tyranie. Ústavu a veškeré uspořádání přesně okopírují od sousedů. Mají výhodu, nemusejí s nikým diskutovat, jako faktičtí vládci ostrova vznik korporace prostě prohlásí.

Mezi původními obyvateli ostrova nejsou všichni nadšení. Někteří si pamatují, že byl kdysi ostrov celý jejich a zdá se jim nespravedlivé muset se teď s někým dělit. Někomu se nelíbí Ústava, nechtějí ji mít stejnou jako ti trapáci z Libertánie. A ještě další s nostalgií vzpomínají na původní utopickou libertariánskou společnost a odmítají výměnu svého právoplatného Vlastnictví za pouhé omezené vlastnictví. Jenže nájezdníkům pořád ještě visí zbraně nad krbem a i podstatná část původních osadníků je s novou situací spokojená.

Libertariáni: Vlastnictví je majestát!

Uběhne několik staletí. Oběma ostrovům se daří celkem dobře, vlády a zákony se neustále mění, ale původní uspořádání zůstává v principu zachováno. Republiky vybírají daně, staví dálnice, dotují řepku a solární panely, zajišťují bezplatné zdravotnictví. Něco jim jde dobře, něco jim jde špatně. Něco se nelíbí tomu, něco zase onomu, ale vše je nějakým výsledkem voleb a fungování korporátních institucí a skoro všichni uznávají za legitimní i věci, se kterými osobně nesouhlasí.

Ostrovy ale nejsou odtržené od světa a jednoho dne k nim připluje náklad libertariánské literatury, samý Hayek, Mises, Nozick a Petr Mach. Knížky hlásají, že Vlastnictví má být absolutní a neomezené a že vše ostatní je násilí. Že “stát” je zlo, že je neefektivní a i kdyby snad byl užitečný, rozhodně je neetický a morálně neobhajitelný. “Stát” totiž znamená zlo a otroctví, kde není Vlastnictví absolutní, tam není svoboda. Neomezené Vlastnictví je prostě majestát, svatý grál, smysl lidské existence.

To se některým lidem na ostrovech líbí. Zvláště těm, kteří mají hodně vlastnictví a bylo by velmi rádi, kdyby se proměnilo na Vlastníctví. Nebo těm, kteří v nahromadění vlastnictví věří v budoucnu. Stejně tak těm, kdo se nemohou dívat na všechny ty nesmysly, za které korporace utrácejí, a chtěli by menší “stát”, než pro jaký lidé hlasují ve volbách. A také těm, kteří prostě uvěří ve majestát.

Majestát… ale čí?

Libertariáni na našich ostrovech sílí, je z nich početná minorita. Jenže jak se naplnění jejich cílů stává reálnější, narážejí na mnohá praktická úskalí. Že je “stát” zlo mají celkem jasné, ale co by se mělo prakticky změnit? A jak toho dosáhnout? Je třeba vyhrát volby a změnit Ústavu, nebo jsou obě korporace zcela nelegitimní či dokonce neplatné? Jsou neplatné obě, nebo jen Tyranie? A komu vlastně ono Vlastnictví teď patří, nebo kdo by jej měl dostat? 

Literatura jim dává vodítko, ale každému velmi odlišné. Libertariáni se totiž mezi sebou samými na spoustě věcí neshodnou. Vykrystalizuje proto několik názorových konfliktů.

1. Pragmatici vs. utopisti

Pragmatici se zásadně vyhýbají afektovaným prohlášením o násilí, otroctví a loupení. Na otázku existence “státu” se nedívají ani tak z morálního, jako z praktického hlediska. Z Hayeka si odnesli, že centrální plánování je téměř vždy méně efektivní než decentralizované, že interakce jednotlivců je lepší než direktiva vlády. Uznávají, že v některých oblastech může “trh” fungovat špatně. Považují ale “demokratický” proces za natolik nefunkční a neefektivní, že negativa existence “státu” dominují. Pragmatici si také uvědomují, že prosadit zrušení “státu” silou by bylo pro společnost horší než jeho existence. Proto prostě jen rozdávají letáčky a doufají, že se jim jejich názor podaří natolik rozšířit, aby byl “stát” postupně omezen či úplně zrušen. Pragmatiky vůbec nezajímá, jakým způsobem je vzniku korporací došlo, rozdíl mezi historií Libertánie a Tyranie pro ně není vůbec důležitý. 

Utopisty otázka efektivity státu nezajímá. Ochotně připustí, že před založením korporací byly ostrovy v hrozném stavu, že lidé byli chudí a nešťastní, že vznik “státu” mohl být prospěšný pro každého jednoho z nich. Jenže právo na Vlastnictví je jako gravitace, nemá smysl jej hodnotit jako dobré či špatné, nebo užitečné či škodlivé. Vlastnictví je prostě přirozené a jestli má mít nějaký atribut, tak snad je jedině svaté. A to proto, že k jeho obhajobě už není třeba další argumentace: Vlastnictví je axiom, je konečným smyslem a účelem, nikoliv prostředkem k dosažení cílů jiných. Utopisté tedy existenci “státu” na jednom či obou ostrovech považují za nepřijatelné a vlastně zcela neplatné z důvodu vyšších principů. Budou mít tendenci “státu” vzdorovat demokraticky i nedemokraticky, protože demokracii samu považují za nelegitimní fasádu krádeže a násilí.

2. Voluntaristi vs. naturalisti

Pro voluntaristy je klíčová svoboda vůle. Palčivým tématem pro ně bude vznik korporací. Republika Libertánie byla založena společnou vůli všech obyvatel ostrova a ti na ni také dobrovolně převedli své Vlastnictví. Republiku Tyranie ale stvořili nájezdníci bez jakéhokoliv práva, násilníci, kteří Tyranii pouze fakticky okupovali. Uspořádání Libertánie proto respektují, z jejich pohledu se stále jedná o pokračovatelku původní libertariánské společnosti. Voluntaristi na Libertánii dokonce mohou být velmi levicoví, snad třeba i egalitáři. V jejich očích totiž Vlastnictví nyní patří právoplatně založené kolektivní korporaci a vše je v naprostém pořádku. Jak mají být práva uvnitř tohoto režimu přesně uspořádána či jak by se režim samotný mohl změnit, je už otázka vedlejší a vcelku osobní. Klíčové je, že voluntaristický libertarián uznává, že Republika Libertánie je na ostrově suverénem, její existencí proto není pácháno naprosto žádné bezpráví. Opačná situace je však na Tyranii. Přestože nyní obě společnosti fungují identicky a mají identické instituce, způsob jejich vzniku je klíčový pro hodnocení  oprávněnosti jejich existence. Voluntarista ale bude poněkud zmaten, co by se teď tedy mělo na Tyranii přihodit. Jeho odpověď bude závislá na zařazení mezi kompromisáře, absolutisty či salónisty.

Naturalisti mají představy úplně jiné. Svoboda vůle je pro ně důležitá, ale domnívají se, že není neomezená. Že se například nikdo nemůže vzdát Vlastnictví ke svém tělu, že se lidé s Vlastnictvím sami sebe rodí a nemohou být vázáni rozhodnutími svých rodičů, nebo dokonce že originální produkt lidské činnosti se automaticky stává jeho Vlastnictvím a žádné dohody s třetími stranami na to nemají vliv. Mezi Tyranií a Libertánií proto nebudou vidět mnoho rozdílů. Jedna korporace možná vznikla dohodou, zatímco druhá diktátem, ale oběma bylo svěřeno Vlastnictví k něčemu, co jednoduše nemůžou nikdy nabýt. naturalisti budou mít také sklon dát za pravdu absolutistům. Pokud není možné Vlastnictví nabýt dobrovolným darem, tím spíše to nemůže být možné uplynutím času.

3. Kompromisáři vs. absolutisti vs. salónáři

Dospěje-li k závěru, že některá z korporací vznikla nelegitimně, stojíme přede otázkou, co teď s tím. Stalo se to přece již před dlouhou dobou a jak teď ono bezpráví napravit? Kompromisáři budou souhlasit, že jít do minulosti už prostě nejde, co se stalo, stalo se. Přesto “stát” vzniklý z násilí nemá právo na existenci, je zcela neplatný. Za nejlepší řešení považují, aby se současní vlastníci změnily ve Vlastníky, aby tzv. vlastnictví bylo převedeno na absolutní Vlastnictví. Vlastně se dokonce domnívají, že z jakéhosi důvodu jsou vlastníci Vlastníky již dnes a již dnes jsou daně a vše podobné násilím páchaným neoprávněně. Ignorovat přitom musí fakt, že veškeré vlastnictví nabyté během staletí existence “státu” je tak či onak odvozeno od jeho vůle a pravidel. auto koupené z platu lékaře ve “státní” nemocnici stejně jako postel koupená z platu dělníka v továrně na auta – oboje vlastníku patří pouze protože to přímo či nepřímo určil “stát” a jeho pravidla. Pokud jsou korporace úplně neplatné, je obtížné vidět logiku v platnosti čehokoliv, co umožnil či zaručil.

S touto polemikou by se ztotožnili absolutisti. Udělat z dnešních vlastníků Vlastníky by považovali za zcela absurdní dokonání původní loupeže. Pokud neplatný “stát” umožnil dravému podnikateli odrbat své spoluobčany pomocí dotací na řepku a silného vlivu na politiky, měli bychom teď tuto nekalost ještě potvrdit a dravce zbavit i těch několika omezení, které dosud na vlastnictví viselo? Jediným možným řešením je prohlásit vznik korporace i všechny její úkony za zcela neplatné. V takovém případě se Vlastnictví musí vrátit zpět k původním Vlastníkům před založením “států”, respektive právě jim výhradně náleží. Co s věcmi novými a věcmi odvozenými? Těžko říci, každopádně prosazení absolutistického postoje by ocenil každý právník – měl by dost práce na staletí dopředu.

Je tu však ještě třetí možná skupina, salónáři. Ti sice mohou vznik korporací považovat o hanebnou zlodějinu a odporné násilí, ale jsou ochotni se s jeho důsledky smířit. Uznávají totiž ověřený koncept vydržení a promlčení. Cokoliv se stalo před nějakou dobou je proto zahrané, vyřízené, nerelevantní pro diskusi. Ať už byl “stát” založen dohodou nebo rozhodnutím tyrana, z dnešního pohledu se jedná o uzavřenou záležitost. A to včetně přerozdělení bohatství, které proběhlo převedením Vlastnictví na korporace a přijetím Ústavy. Salónáři jsou tedy salónní intelektuálové. O legitimitě vzniku “státu” povedou vášnivé debaty, ale jeho současnou existenci uznají za vyřešenou. V jejich pojetí pak není žádný prostor hovořit dnes o krádeži a násilí v souvislosti s daněmi, dotacemi a “státem” obecně, protože tato krádež se odehrála již před dlouhou dobou, dnes jsou pouze naplňovány její důsledky.

Co z toho?

Co plyne z tohoto myšlenkového experimentu a z navržené klasifikace libertariánů? Domnívám se především, že i uvnitř libertariánského světonázorového a hodnotového rámce je možné akceptovat současné společenské uspořádání. A to nejen jako legitimní, ale dokonce i správné a prospěšné. Přestože je totiž libertariánství obvykle označováno za radikálně pravicovou ideologii, podle mého názoru je konzistentní i s extrémním egalitařstvím hraničícím s komunismem. Libertariáni z řad pragmatiků, voluntaristů a salónářů mohou bez problému působit v rámci dnešního společenského uspořádání a nemusejí ve všem vidět jen krádež a násilí.

Druhý závěr se týká těch, pro které je existence “státu” z jakéhokoliv důvodů nepřijatelná či historicky nelegitimní, kdo svou kritiku naší společnosti staví nikoliv na otázkách užitečnosti, ale oprávněnosti. Pokud by byly jejich představy naplněny, mají v zásadě jen dvě možnosti, jakým způsobem Vlastnictví navrátit od kolektivního “státu” zpět k jednotlivcům. Mohou přijmout absolutářské teze a pokusit se dostopovat původ všeho bohatství k původním originálním Vlastníkům. Tato možnost evidentně naráží na praktické potíže. Není mi například znám žádný moment, ve kterém by se lidská společnost podobala libertariánské představě o přirozeném stavu. Každopádně by to znamenalo radikální faktické přerozdělení bohatství nepředvídatelnými směry.

Libertariáni nešťastní s dnešním světem se také mohou přihlásit ke kompromisářům. Faktické přerozdělení bohatství by v takovém případě bylo opět rozsáhlé, byť o několik řádů menší. Doprovázeno by však bylo jedním poněkud paradoxním důsledkem. Největší prospěch by z přerozdělení měli ti, kterým právě existence “státu” nejvíce prospěla. Ten, kdo nejprve dokázal využít “státu” k přesunu bohatství od ostatních k němu by ze zániku “státu” těžil ještě podruhé – rozšířením omezeného vlastnictví na ono opravdové a úplné Vlastnictví.

Poznámka na okraj

Mám mezi libertariány řadu dobrých kamarádů a respektuji tento myšlenkový proud pro důraz na řadu důležitých témat, která bývají jinými opomíjena. Cílem spotu bylo proto především upozornit na různost postojů, které je stále možné označit za libertariánské. Musím však připustit, že nemám libertariánskou ortodoxii pečlivě nastudovanou, mohu se proto ohledně šíře jejích hranic mýlit.