Více Evropy? Méně Evropy? Demokratickou Evropu!

Evropa (respektive Evropská unie) nesporně prochází největší krizí od svého vzniku a začínají se objevovat zcela vážné pochyby, jestli v této formě může vůbec přežít. Diskuse se zdánlivě vede mezi dvěma tábory. Mezi “eurooptimisty”, kteří by prý chtěli problémy Evropy vyřešit užší spoluprácí a větším centralismem, a “euroskeptiky”, kteří se prý chtějí vrátit k volnější a decentralizované unii. domnívám se, že tato dělící linie je omylem. Daleko důležitější otázkou, než zda tu či onu pravomoc bude mít úředník v Bruselu, Berlíně, nebo Praze, je: chceme Evropu demokratickou?

Demokracie znamená odpovědnost

Evropa dnes totiž demokratická není. Její institucionální uspořádání je výsledkem desetiletí “mírného pokroku v mezích zákona”, kompromisů mezi státy a ad hoc řešení, které přetrvávají jen ze setrvačnosti. Zkuste si vybavit nejdůležitější české veřejné instituce. Jak se jmenují, co mají za účel, kdo volí jejich představitele, jakým způsobem rozhodují. Teď si to samé zkuste na evropské úrovni. Víte, kdo vám v Česku zvedá DPH? Jaké ministerstvo, strany a s trochou úsilí i třeba poslanci? Předpokládám, že ano. A víte, na koho v Evropě směřovat hněv za zákaz žárovek? Já ne.

Základem demokracie je možnost mstít se a odměňovat za rozhodování veřejných institucí. Odpovědnost. Politici se odpovědnosti rádi vyhýbají. Kdo může za solární tunel? Kdo může za zamoření Česka automaty? Kdo může za předražená armádní letadla? Metoda rozmělnění odpovědnosti až do úplného vytracení je přítomná všude. V Evropě je však unikátně nedílnou vlastností celého institucionálního uspořádání. Není divu, Evropu stvořili politici sobě k vůli. Jenže kde není odpovědnost, tam není demokracie. Stará americká zásada říká: “no taxation without representation” a nelze nesouhlasit s nobelistou Amartyou Senem, že to přesně popisuje aktuální situací Evropy.

Nejkulaťoulinkatější a také nejneobhospodařovávatelnější

Jak by měla vypadat fungující Evropa? Především by měla být postavena na klasické dělbě moci, měla by mít jasnou moc zákonodárnou, výkonnou i soudní (a kontrolní). Často se tvrdí, že Evropa je jiná, že normální pravidla pro ni neplatí. Že není ani státem, ani federací, ani konfederací, že je speciální, sui generis. Že je potřeba brát v ohled historická, jazyková, národní a kdo ví jaká ještě specifika, že se nesmí spěchat a že na to či ono ještě není Evropa připravena. Nesmysl! Špatné uspořádání je špatné stejně tak teď jako kdykoliv v budoucnu a instituce tvořené za pochodu nemohou z principu nikdy fungovat dobře, transparentně a odpovědně. Evropa se již příliš dlouho snaží neúspěšně vymyslet nejkulaťoulinkatější kolo, zatímco jezdí na hranatých pneumatikách.

Jádro evropského uspořádání tvoří čtyři instituce. Evropská komise, Evropská rada (+ Rada Evropské unie, heh), Evropský parlament a Soudní dvůr EU. To se zdá docela přehledné a intuitivní, no ne snad? Máme tu jakoževládu, jakožeparlament a jakožesoud. Jenže jen jakože.

Jakožeparlament

Evropský parlament je skoro parlamentem. Nemá však legislativní iniciativu, pouze schvaluje a odmítá, co mu je shůry předloženo. Nemá ani podstatný vliv na složení Evropské komise, maximálně může její navržené členy vetovat. Je jediným evropským orgánem, který skutečně volí evropští občané. Jenže jich k volbám chodí stále méně a hlasují podle místních, “národních” témat. V Evropském parlamentu tak sedí lidé, které nikdo nezná a v horším případě ani nic moc nedělají. Jejich znovuzvolení není závislé na podpoře a oblibě veřejností, není ani příliš závislé na jejich práce v EP, je závislé hlavně na domácí politické situaci a jejich pozici v domácí straně. Evropský parlament je trafika, která Evropě dává jen zdání demokracie.

Jakoževláda

Evropská komise je skoro vládou. Má prezidenta, má jakobyministry neboli komisaře a jakobyministerstva neboli generální ředitelství (to není vtip, fakt se to tak česky jmenuje). Jenže počet komisařů není stejný jako počet generálních ředitelství a komisaři je fakticky neřídí, jsou pro ně spíše poloautonomní servisní organizací. Někdy spolupracují lépe, někdy spolu fakticky soupeří. Komisař tak není tak docela odpovědný za “svá” generální ředitelství a ani generální ředitelství nenesou odpovědnost za politiku komisaře. Komisaři navíc nejsou vybíráni podle svých schopností. Nejsou vybíráni ani podle aktuální politické většiny v Evropském parlamentu a dokonce ani podle politického zařazení “jejich” prezidenta. Jsou fakticky vybíráni národní vládou a pro každou zemi se najde jedno místečko. Jsou solitéři, kteří mají málo možností určovat evropskou politiku ve své oblasti a vzhledem ke způsobu jmenování za ni nemají komu odpovídat.

Jakožesenát

A ani prezidenta nemá Evropa jednoho, ale pro jistotu dva. Ten druhý stojí “v čele” Evropské rady a zdá se, že je dokonce tím “hlavnějším”. minimálně Evropu častěji reprezentuje navenek. Tedy alespoň někdy. Neprezidentuje však příbuzné Radě Evropské unie (opravdu je v tom rozdíl!), té prezidentují jednotlivé národní státy. Podle jakého klíče? Prostě když na ně vyjde řada. A jaký je vlastně smysl Rady? Zní jako jakési regionální shromáždění. Něco jako druhá komora parlamentu, která však dává větší sílu menším zemím. Tak by to být mělo. Ale není. Rada je hybridem na pomezí moci výkonné a zákonodárné, něco mezi komorou parlamentu a vládou. Má vlastní a obrovský aparát, který soupeří s Evropskou komisí. A ani s tím posláním být pojistkou pro malé země to není tak žhavé. Zatímco v USA jedna komora parlamentu víceméně odpovídá rozložení populace mezi státy a ve druhé je každý stát zastoupen rovně bez ohledu na jeho velikost, Evropa se každého jednoduchého systému štítí. Výsledkem je, že v Evropském parlamentu sice máme jen 4.5x méně poslanců než Německo a výměnou za to je v Radě pravidlo dvojí většiny 55 % států (a někdy také 72 %) a 65 % populace. Prosté a flexibilní.

Existuje evropský démos?

Tvrdí se, že to tak všechno musí být, protože Evropa nemá svůj politický lid, svůj démos. Dokládá se to slabou účastí v evropských volbách a obecným nezájmem lidí o evropské dění a evropskou politiku. Jenže o evropskou politiku se lidé nemohou zajímat, když nic takového jako evropská politika neexistuje! Samozřejmě, na evropské úrovni se toho děje spousta, obrovské množství věcí, které nás v denním životě zasahují, pochází “z Evropy”. Ale tam v Evropě je neprosazují evropské vlády a neschvalují evropští politici. Tam v Evropě je prodují autonomní úředníci, národní politici tlačící přes evropské instituce své domácí záměry a parta druhořadých evropských “politiků”-trafikantů s naprostým nezájmem o veřejnost. Koho má takové politické představení bavit, kdo ho má sledovat?

Evropa je rozdělená historicky a především jazykově, neexistuje ani nic jako společný mediální prostor. Jenže jak je možné, že o francouzských volbách a politicích ví průměrný Evropan daleko více než o těch “svých”, evropských? Skutečně by se Evropané do volby svého evropského prezidenta nezapojili a neinformovali alespoň tak, jako když jeden z větších evropských států volí prezidenta národního? Skutečně by média nedokázala o dění tam v Evropě, referovat alespoň tak dobře, jako o dění tam ve Francii – pokud by se tam v Evropě opravdu něco dělo?

Nigel Farage je nejevropštějším politikem

Dva příklady tyto obavy popírají. Nigel Farage a ACTA. Nigel Farage, který by Evropskou unii nejraději rozpustil, je paradoxně nejznámnějším evropským poslancem. Znají ho doma v Británii, ale znají ho i po Evropě, v českém Hyde Parku dostal 92 % kladných hlasů. Jakto? Protože ono je již dnes možné vytvořit si celoevropský profil, jazyk a národní hranice nejsou betonové zdi. Europolitik však potřebuje téma, potřebuje názor a musí mít motivaci vůbec být veřejně známý. Je ironické, že aktuálně jsou politici stavící celý svůj program na odmítání EU jediní, pro které je pozornost věnovaná evropským tématům důležitá. Není to však nesmyslné. Nigel Farage je do Evropského parlamentu volen pro své názory na evropská témata. Jan Zahradil se tam dostal díky pozici v ODS a nechuti veřejnosti k Paroubkovi. Proto Nigel Farage své názory potřebuje trousit všude okolo, zatímco Jan Zahradil hlavně potřebuje, aby na něj bafuňáři ODS nezapomněli.

ACTA: démos existuje!

ACTA je prvním v podstatě evropským tématem, které zmobilizovalo evropské občany napříč hranicemi. Je to poprvé, co evropská veřejnost svůj tlak směřovala nejen na své národní politiky a strany, ale správně také na europoslance. Psaly se petice, posílaly emaily, pořádaly demonstrace. A evropští poslanci v šoku  nad tímto nevídaným úkazem povolili a ACTA podle všeho potopí. Bez ohledu na váš názor na ACTA, toto je příklad fungující demokracie. Kdyby europoslanci názor veřejnosti ignorovali, museli by se jim v dalších volbách osobně zodpovídat a velmi reálně by evropská politika výrazně promluvila do výsledku evropských voleb.

Evropský démos existuje. Potřebuje však evropské politiky. A potřebuje vědět, na koho se zlobit a komu být vděčný. Potřebuje více odpovědnosti a demokracie v Evropě.

Krize je příležitost

Evropa prochází historickou krizí. Ale každá krize je především příležitostí pro nový začátek, pro odvážnou změnu. Počátkem pozoruhodného amerického rozkvětu totiž byla také krize. Krize vůbec ne nepodobná dnešní evropské realitě. V tzv. kritickém období, byly USA slabou konfederací s nefunkčními institucemi a procházely velkou hospodářskou krizí. Výsledkem úsilí politických myslitelů a odvážných politiků byla americká ústava, která vyčistila uspořádání Ameriky a nový systém dokázal s malými změnami přetrvat dvě století.

Evropským mottem byl dosud vždy jen kompromis. Obvykle velmi vysilující, nudný a nahodilý. Výsledkem je směsice institucí a vztahů, které ani lidé zevnitř evropského aparátu vlastně nechápou. Místo uvažování: “Může tento systém přetrvat staletí?” je evropským krédem: “Odsune nám tato změna problém aspoň o další 2 roky?” Krize je příležitostí tohle změnit a odvážně odřezat každý evidentní nesmysl, který Evropu sužuje.

Více? Méně? Lépe!

Takže více Bruselu, více Berlína, nebo více Prahy? To je přece většině lidí úplně jedno. Chceme především, aby naše společnost fungovala a aby náš hlas měl kde zaznít, měl váhu. Jestli bude to které razítko úřadovat v tom či onom městě je přeci vedlejší. Pokud je vhodné, aby jistá věc byla zařizována v obci, ať je zařizována v obci. Je-li pro vhodnější vláda, ať je to vláda. Je-li efektivnější pan-evropská instituce, ať je to Brusel. Důležité je, aby rozhodnutí odpovídala našim představám, abychom se do procesu mohli zapojit a abychom věděli koho trestat.

Můžeme se domnívat, že evropské orgány by měly rozhodovat více než dnes. Můžeme hájit opak. Nebo mít odlišný názor oblast po oblasti, téma po tématu. Spor mezi centralizací a decentralizací je věčný a probíhá na všech úrovní od obcí až po globální organizace. Jedno je však jisté. Bez ohledu na to, kolik toho bude “Brusel” rozhodovat, měl by se nám zodpovídat a měli bychom jej demokraticky ovládat. Neměl by být jen dalším chytrým fíglem, jak odpovědnost před občany rozmělnit až do neexistence.

Naše Evropa, naše právo vybrat

Evropa je rozbitá. Pokud ji nechceme úplně rozpustit, měli bychom trvat na zásadních změnách v jejím uspořádání.

Měli bychom požadovat opravdovou evropskou politickou vládu s opravdovým vlivem na chod evropských institucí. Evropskou vládu s evropským prezidentem odpovědnou evropským občanům.

Měli bychom požadovat odstranění různých kvaziinstitucí a kvazivýborů v čele s Radou. Je potřebné, aby v Evropě malé státy nebyly pod naprostým diktátem států velkých. To je posláním společné Evropy, to je výdobytkem oproti celým staletím evropské historie před jejím vznikem. Ale možná by toho normální Evropský senát dosáhl lépe než netransparentní dohadování zástupců národních vlád v Radě.

Měli bychom požadovat více evropských politiků, jejichž osud bude přímo záviset na vůli veřejnosti. Politiků, kteří se nebudou moci pět let kdesi prospat, a pak být znovu zvoleni z vůle jejich domácí strany. Přímo volený evropský prezident a evropští senátoři by Evropě dali tvář. Copak opravdu chceme, aby nám našeho prezidenta vybírala Merkelová s Hollandem? Copak nevěříme, že bychom dokázali zvolit někoho lepšího než Van Rompuye? Je to naše Evropa, naše rozhodnutí!

Nenechme se zatáhnout do střetů o větší či menší Evropu. Tato krize je příležitostí dosáhnout větších cílů, je příležitostí vzít si zpět naše demokratická práva. Je příležitostí vrátit moc do rukou občanů. Je příležitostí vymyslet Evropu, kterou bychom mohli milovat.